Jsme prostě taková normální rodinka, která doma moc neposedí a neustále nás to táhne někam do přírody, ideálně v naší přestavěné dodávce.
Pojďte se s námi trochu seznámit
Katka
Jsem ta, co většinou stojí raději za kamerou nebo foťákem než před ním.
Máma tří dětí (8, 19 a 20 let), která by měla mít život dávno srovnaný v šuplících… místo toho ho má rozfoukaný někde mezi venkovem, horami, mořem a nekonečnými cestami dodávkou.
Živím se obrazem — nejčastěji jako švenkr, občas tvořím image videa. Možná proto raději pozoruju svět přes hledáček než napřímo. Zachytávám atmosféru, drobnosti, momenty mezi momenty. Na cestách mě víc než „must see“ láká obyčejnost — ulice bez jména, ranní světlo, ticho, které se nedá vyfotit, ale zůstane.
Jsem napůl snílek a napůl kutil. Miluju hudbu, swing i tango, fantasy světy i ty skutečné. Nejsem zrovna učebnicový typ hospodyňky, ale když je potřeba, vezmu do ruky nářadí a postavím kus nábytku z toho, co dům (nebo stodola) zrovna vydá.
Doma mi říkají kouzelník — prý dokážu věci nechat zmizet přímo z ruky. Osobně podezřívám existenci paralelního vesmíru, kam si chodí odpočinout.
A občas? Občas se chovám trochu bláznivě. Ale jen tak, aby svět zůstal zajímavý.
Jarda
Jarda je typ člověka, který neumí stát na místě. A vlastně ani nechce.
Má za sebou kus světa — od Srí Lanky po sirotčinec na Filipínách a spoustu dalších míst, která v něm zanechala víc než jen razítka v pase. Cestování pro něj není útěk, ale přirozený stav.
Je to kutil v tom nejlepším slova smyslu. Člověk, který si poradí se vším — opraví auto, postaví dodávku na míru, vyrobí nábytek, zapojí elektřinu a když je potřeba, naprogramuje i to, co ještě neexistuje. Živí se jako audiovizuální technik, ale aby se náhodou nezačal nudit, vyučil se elektrikářem a teď si s radostí hraje s chytrými domy a ještě chytřejšími nápady.
Je to neklidná duše s hlavou plnou projektů a srdcem pevně ukotveným v rodině.
Je mu vlastně jedno, kde je — hlavně když jsme spolu. A když jde o nás, dokáže být vším: oporou, parťákem, učitelem i ochráncem. Pomůže s technikou na maturitní práci, vede dlouhé rozhovory s dospívající dcerou, blbne s tou nejmladší… a pro svou ženu má vždycky připravenou náruč, kam se dá schovat celý svět.
Rutina a kancelář by ho spolehlivě zničily. Naštěstí má mnohem lepší plán — pořád něco tvořit, vymýšlet a objevovat. Ideálně někde na cestě.
Lentilka
Leontýnka. Ale už od malička prostě Lentilka.
Malé tělíčko, ve kterém se nějakým záhadným způsobem nahromadilo množství energie, co by vystačilo minimálně na tři děti… a ještě by zbylo. Nespoutaný živel s obrovským srdcem na dlani, které miluje naplno, bez brzd a bez návodu.
Je chytrá, vnímavá a neuvěřitelně živá. Dokáže během milisekundy vytvořit chaos kdekoliv — a často i z ničeho. Ale všechno, co dělá, má v sobě radost, svobodu a takovou tu čistou dětskou opravdovost, která se nedá naučit.
Na cestách ji nejčastěji najdete někde, kde byste ji úplně nečekali — skáče po obřích kamenech, šplhá na stromy nebo běží vstříc moři, které je její velká láska. Stačí ji „vypustit“ na pláž a rázem je z ní to nejšťastnější stvoření pod sluncem.
A pak je tu Kryštof. Naše dodávka, její druhý domov — možná první. I když se vrátíme a zaparkujeme ho před domem, Lentilka často odmítá vystoupit. A tak se stává, že spíme „na cestách“ i pár metrů od vlastních dveří. Protože dobrodružství se přece nepočítá podle kilometrů.
Večer? To je jiný příběh. Dostat Lentilku do postele je výzva. A uspat ji… téměř nemožné. Vždycky je ještě něco důležitého, co je potřeba říct, prožít nebo aspoň naposledy rozesmát.
Ano, občas je hubatá. Občas neposlušná. Ale hlavně je neskutečně živá. A přesně taková, jaká má být.
Jenny
Jsem (teď už, vzhledem k tomu že dva jejich skoro už dospělí dvounozí potomci) poslední člen smečky. Říkají mi Jenny a jsem welsh-springer španěl, ale osobně se považuju spíš za hlavní kontrolní orgán celé výpravy.
S Lentilkou jsme sehraná dvojka od mala. Ona běží, já běžím. Ona leze, já lezu. Ona něco vymyslí… a já u toho rozhodně nemůžu chybět. Dobrodružství se přece neděje samo.
Dřív jsem bývala trochu víc… jak to říct… akční. Dnes už jsem dáma. Klidnější. Vyrovnanější. No dobře — až na momenty, kdy se někde objeví zajíc nebo srnka. V tu chvíli si krátce připomenu své mládí. Ale na rozdíl od dřívějška se dnes nechám odvolat. Ne že bych musela… ale řekněme, že jsem realistka.
Kryštof je kapitola sama pro sebe. Jakmile začnou balit věci, nastupuju do služby u dveří. Někdo to musí ohlídat. Jakmile se dostanu dovnitř, už se nehnu. Nikam. Nikdy. Co kdyby chtěli odjet beze mě?
Na cestách jsem v pohodě. Přehled mám, situaci kontroluju. Jen jedna věc mi úplně nevoní — zůstat sama v autě. Ale ruku na srdce, kdo by to měl rád. Naštěstí existuje řešení: přední sedadlo. Výhled. Kontrola okolí. To už se dá přežít.
Nejsem nejhlasitější ani nejdivočejší člen smečky. Ale kdyby se mě někdo ptal — bezemě by to celé rozhodně nefungovalo tak, jak má.
Chcete nás sledovat?
Pokud chcete dostávat naše nové příspěvky poštou, podělte se s námi o Vaši emailovou adresu a žádný nový článek Vám neunikne.