Gaztelugatxe

Na severním pobřeží Španělska, v kraji zvaném Baskicko, se Atlantik opírá do skal s takovou vytrvalostí, jako by se je snažil po staletí přesvědčit, aby ustoupily o pár metrů dál. Většinou se mu to nedaří. A právě díky tomu vznikají místa, která působí skoro neuvěřitelně. Jedním z nich je Gaztelugatxe.

Na první pohled vypadá Gaztelugatxe spíš jako kulisa z dobrodružného filmu než skutečné místo na mapě. Z moře vystupuje strmý skalnatý ostrůvek, na jehož vrcholu stojí malá kamenná kaple. S pevninou ho spojuje úzký kamenný most a dlouhé schodiště, které se vine vzhůru po hřebeni skály. Když se na to člověk dívá z dálky, má pocit, že někdo kdysi vzal starou legendu o poutním místě a rozhodl se ji postavit ze skutečného kamene.

Název Gaztelugatxe pochází z baskičtiny a obvykle se překládá jako „skalní hrad“. A i když tu žádný hrad nestojí, jméno dává smysl. Celý ostrůvek působí jako přírodní pevnost, obklopená vodou a větrem. Skály jsou strmé a divoké a vlny Atlantiku se o ně rozbíjejí s hlučným odhodláním.

Na vrcholu ostrůvku stojí kaple zasvěcená svatému Janu Křtiteli – San Juan de Gaztelugatxe. Podle historiků zde stála už v 10. století, i když současná podoba kaple je mladší. Během staletí byla několikrát zničena, například při požárech nebo útocích pirátů, a pokaždé znovu postavena. Místní lidé ji považují za důležité poutní místo a tradice sem přivádí návštěvníky dodnes.

Aby se člověk ke kapli dostal, musí vystoupat po známém schodišti, které má přibližně 240 schodů. Schodiště se vine po hřebeni skály a při pohledu z dálky připomíná kamenného hada, který se pomalu plazí k vrcholu. Výstup není nijak extrémně náročný, ale rozhodně dokáže připomenout, že gravitace je stále spolehlivý přírodní zákon.

Cesta začíná na pevnině a vede nejprve po úzké stezce, která se postupně stáčí směrem k mostu spojujícímu ostrůvek s pobřežím. Už odsud jsou krásné výhledy na Atlantik a okolní skalnaté útesy. Vzduch je tu často slaný a svěží a vítr má zvláštní schopnost připomenout člověku, že oceán není jen romantická kulisa, ale také velmi silná přírodní síla.

Jakmile člověk přejde most, začíná samotný výstup po schodišti. Schody stoupají v dlouhých obloucích a občas se zdá, že už musí být vrchol blízko. Pak se ale objeví další zatáčka a další řada schodů. Naštěstí je cesta natolik krásná, že většina lidí zastavuje nejen proto, aby si odpočinula, ale také aby si prohlédla výhledy.

Gaztelugatxe se nachází přibližně 35 kilometrů od města Bilbao a je součástí chráněné přírodní oblasti na pobřeží Biskajského zálivu. Okolní krajina je typická pro severní Španělsko – zelené kopce, dramatické útesy a oceán, který mění barvu podle počasí. Někdy je tmavě modrý, jindy šedý a neklidný, a občas se na hladině objeví téměř smaragdový odstín.

Popularita Gaztelugatxe výrazně vzrostla poté, co se místo objevilo v seriálu Game of Thrones. V seriálu představovalo pevnost Dragonstone, sídlo rodu Targaryenů. I když samotná kaple byla ve filmu digitálně upravena a nahrazena velkým hradem, základní silueta ostrůvku a slavné schodiště zůstaly přesně takové, jaké jsou ve skutečnosti. Fanoušci seriálu proto často přijíždějí právě sem, aby viděli místo, které znají z televizní obrazovky.

Přesto Gaztelugatxe nepůsobí jako typická turistická atrakce. Možná je to tím, že okolní krajina je stále poměrně divoká a otevřená. Vítr tu fouká s takovou pravidelností, že člověk rychle zapomene na ruch měst a jen poslouchá zvuk vln pod sebou.

Když člověk konečně vystoupá všech 240 schodů a dorazí ke kapli, čeká ho malá tradice. U vstupu visí zvon a podle místního zvyku by měl každý návštěvník třikrát zazvonit a něco si přát. Legenda říká, že přání vyslovené na tomto místě má větší šanci se splnit.

Jestli to opravdu funguje, to už je otázka víry.

Gaztelugatxe je zvláštní místo. Na fotografiích vypadá téměř nereálně, ale když tam člověk opravdu stojí, zjistí, že jeho skutečná atmosféra je ještě silnější než jakýkoliv obrázek.

Možná je to kombinací přírody, historie a legend. Možná je to jen tím, že některá místa mají schopnost na chvíli zpomalit čas.

A možná je to jednoduše tím, že když člověk vystoupá dvě stě čtyřicet schodů nad Atlantik, začne se na svět dívat trochu z jiného úhlu.