Expedice Pobřeží Atlantiku 2025 – Falconies on the Road

Tahle výprava vedla od z domovských Kostomlátek do Saint-Malo, přes mys Fréhel, růžovou žulu Bretaně, Quiberon, Nantes, atlantické pláže, Galicii až do Portugalska. Byla to cesta plná útesů, mušlí, ranních běhů, studeného moře, přeplněných letovisek, skvělých večeří i malých rodinných bouřek. Zkrátka všechno, co dělá každou expedici nezapomenutelným zážitkem.

Přesná trasa

Kostomlátky – Saint-Malo – Cap Fréhel (maják) – Fort La Latte – Plougrescant – Tréguier – Ploumanac’h (Pobřeží růžové žuly) – Plage de Poulgasnou – Haut-Léon – Quiberon – Plages de Barbâtre – Nantes (Les Machines / muzeum Julese Verna) – Île d’Oléron – Mimizan – Santoña – Ribeira – Baiona – Guarda – Praia de Afife – Viana do Castelo – Gavieira – Peneda-Gerês – Lindoso – Allariz – Mimizan – Château de Chenonceau – Tierpark Hirschfeld – Kostomlátky

7015 km cesty
přes 90 hodin čísté jízdy
12 měst
9 Pláží
Spousta kulturních památek
nepočítaně vzpomínek

Účastníci zájezdu

Někteří se zdrželi pouze po část naší výpravy, ale i tak přinesli do našich zážitků nezapomenutelné nápady a aktivity.

Jarda

Vedoucí výpravy

Katka

navigátor

Lenka

Biolog výpravy

Leontýnka

Happines manažer

1.-2. den – Pátek 1.8. -sobota 2.8.2025

Některé cesty začínají velkým plánem. Tahle začala snídaní, kávou a tím tichým, velmi známým pocitem, že i když jsme parkovali uprostřed noci, místo z mapy hledali nadvakrát a do postelí padli úplně vyřízení, věděli jsme že jsme zase na cestě.

Druhý den výpravy nás zastihl po klidné noci ve Feuchter Forst. Kousek od silnice, ale překvapivě ticho. Babička byla vzhůru tradičně první, Jenny se postarala o zbytek posádky. Ranní běh, snídaně, kafe, úklid — a přesně v deset vyrážíme dál.

Den se nese ve znamení přesunů, krátkých zastávek, ostružin, kávy, zmrzliny a také obřího vatovce, který vypadal, jako by si spletl les s výstavou moderního umění. Počasí bylo protivně sychravé, kolona kvůli velké nehodě nekonečná, ale večer jsme přece jen doputovali ke kanálu poblíž Paillencourtu, dali si čaj, malou večeři a s úlevou zalezli do postelí.

3.den – Neděle 3.8. 2025 Saint Malo

Ráno bylo přesně takové, jaké má na cestách být: pomalé, voňavé po kávě a s trochou pohybu ještě před snídaní. Přes čtyři zhruba dvouhodinové etapy jsme se pak konečně dokutáleli do Saint-Malo.

A to už byla jiná liga. Moře, pláž, ruské kolo, koupání v odlivové lagunce a první skutečný dotek Atlantiku. I když je to pro nás již několikátá návštěva tohoto kdysi pirátského města, pokaždé nás uchvátí svým kouzlem

Lentilka s babičkou neodolali koupeli v odlivové přehradě, což bylo krásné, ale vedlo k promrzlému dítěti, které si navíc vymáchalo oblečení ve vodě a tak tatínek musel hrdinsky zpět k autu pro suché oblečení (navíc jsme zjistili, že rasta copánky sice vypadají krásně, ale schnou hrooozně dlouho). Přidal se hlad a nálada celé expedice se na chvíli nebezpečně přiblížila stavu „vzpoura na palubě“. Situaci však zachránily sušenky — a kdo někdy cestoval s dětmi, ví, že některé problémy nemají rozumové ani psychologické řešení, ale například máslové s velkou dávkou cukru. Večer jsme završili v malé restauraci, kde na nás po objednávce pohlíželi lehce nedůvěřivě. Když přistály na stole obří porce mušlí, salátů, steaku a palačinky, pochopili jsme proč. Od auta jsme se pak už spíš kutáleli než šli.

4.den – Pondělí 4.8.2025 Pláž Touesse , Akvárium Saint Malo

Další den patřil pláži Touesse a později akváriu v Saint-Malo.

Dopoledne konečně vyšlo slunce a moře ukázalo svou přívětivější tvář. Plavání, mušličky, focení, minimum lidí — zkrátka ideální scénář, jen psi měli smůlu, protože na pláž nesměli.

Ale i tak jsme si to náramně užili a nabrali spoustu sil a vitamínu D.

Po obědě jsme vyrazili do akvária, které se ukázalo jako výborný nápad. Žraloci, obří kareta, barevné ryby, expozice v ponorce i podmořský vláček — všechno dohromady působilo tak dobře, že člověk na chvíli zapomněl, kolik fotek a videí bude doma čekat na třídění.

Což je mimochodem disciplína, která dosud nebyla uznána jako extrémní sport, ale měla by být.

Večer jsme přejeli k mysu Fréhel. Parkoviště kousek od majáku, vřesoviště kolem, stezky nad mořem a vítr, který měl ambice odnést lehčí členy výpravy do Kanálu. Jenže právě tam se cesta poprvé opravdu zlomila z přesunové do výpravné. Útesy, fialový vřes, pěna rozbíjejícího se moře dole pod námi a zapadající slunce — některá místa člověku berou slova. Když se při návratu rozpršelo, zalezli jsme k babičce do auta, otevřeli prosecco a při zvuku kapek jsme strávili nádherný večer. Někdy úplně stačí být na správném místě ve správný čas se sklenkou v ruce.

5.den – Úterý 5.8.2025 mys Fréhel, fort la latte, Plougrascant

Ráno nás Jenny vzbudila již v pul osmé. Chvilku jsem přemýšlela, že ji jen na chvilku pustím a zalezu zase zpět do peřin… ale to světlo, ten vzduch venku! Tomu nešlo odolat. a tak jsme při ranním běhu byla odměněna neskutečnou krásou a klidem.

Kvetoucí vřesoviště ve zlatém světle, moře odrážející slunce, vůně vzduchu, nikde nikdo. Jen člověk, pes a pocit, že svět je na chvíli přesně tak velký a krásný, jak má být.

Jarda stihl zaplatit parkování právě včas — sotva jsme se vrátili k autu, dorazil policista a zdvořile nás upozornil, že židle a stolky jsou na tomto místě asi tak vítané jako český guláš v michelinské restauraci.

Poté jsme zamířili na pevnost Fort la Latte. I krátce po otvíračce už tam proudily davy, ale středověká pevnost za to stála.

Rozlehlá, fotogenická, dramatická — a velmi rychle také přeplněná. Když jsme ji po hodině a půl opouštěli, proudy dalších návštěvníků už se valily dovnitř a my s úlevou pokračovali dál směrem k pobřeží růžové žuly.

Jenže právě tam přišlo první větší vystřízlivění. Ploumanac’h nás nevítal romantickými skalami a tichým mořem, ale plnými parkovišti, hlukem, chaosem a všudypřítomným dojmem, že jsme si vybrali přesně ten den, kdy sem přijela polovina Evropy.

Po dnech útesů a větru to byl kulturní šok. Zachránil nás až improvizovaný oběd — houbová omáčka s bulgurem, pracovně nazvaná „houbové bulgoto“ — a rozhodnutí přesunout se na večer do Plougrescantu, na místo, které jsme znali z minulé cesty. A byla to sázka na jistotu. Podivuhodné skály, dům vmáčknutý mezi balvany, vlny tříštící se o kameny a mnohem méně lidí. Přesně ten druh místa, kde člověk zase začne dýchat trochu pomaleji.

Bohužel najít nocleh přímo v okolí tohohle místa, který by nehrozil pokutou bylo nemožné, přesunuli jsme se na oficiální stání k městečku Tréguier.

6.den – středa 6.8.2025 Tréguier

Malé městečko Tréguier nás další den překvapilo jsvým půvabem. Krásná katedrála, hrázděné domy, trh, rozumné množství lidí a harfistka, která jako by byla součástí kulis.

Původně odpočinkový den se změnil v malý kulturní svátek. Nejdřív poněkud svérázné divadlo pro deset lidí, kterému jsme nerozuměli ani slovo, ale o to víc jsme obdivovali dvě dámy v pruhovaných trikách lezly po improvizovaném stěžni a praly kalhoty.

K večeru se město zaplnilo lidmi a shodou okolností jsme se staly svědky soutěže místních dudáckých kapel. Byl to neuvěřitelný zážitek. Pochodující krojovaní bubeníci, dudáci a náměstí plné lidí, kteří se spontánně pouštěli do kruhových tanců.

Přesně toto, je na tomhle druhu cestování úžasné… když se shodou náhod octnete na neplánovaném místě a jste obdarováni zážitkem na celý život.

7.den – čtvrtek 7.8.2025 pobřeží růžové žuly

Další den jsme zkusili růžovou žulu znovu — tentokrát chytřeji a brzy ráno. A vyplatilo se. Podařilo se zaparkovat, rychle nasnídat a vyrazit do skal dřív, než se místo definitivně zaplnilo.

Přístav, oratoř Saint-Guirec, bizarně tvarované balvany, modré moře a Lentilka jako horská koza v lidské podobě. S ní se nešlo po trase, ale po dobrodružství. Skákání po kamenech, protahování skulinami, lezení, objevování.

Tatínek s babičkou a psy zvolili rozumnější cestu, což se ukázalo jako správná strategie, zvlášť když začalo docházet pití, přibývalo vedra a únava se vkrádala do každého kroku. Když jsme se konečně doplazili k autu, byli jsme rádi, že ještě umíme sedět. Odpoledne už jsme jen hledali místo na noc a s ubývající energií i zbytky dobré nálady. Nakonec jsme zakotvili u pláže v Saint-Jean-du-Doigt. Odliv, večerní moře a víno sice napravily mnohé, ale ne všechno.

8.den – pátek 8.8.2025 saint-Pol-de-Léon

Naštěstí hned další ráno všechno znovu změnilo. Běh po stezce nad mořem, studené koupání, mušle, odlivové pásy, vaření na parkovišti, ukulele na pláži, bílý písek, skákací věž a Lentilka, která z ní statečně skočila do vody. To už jsme byli zase v rytmu, kdy se z obyčejného dne stává ten, na který se vzpomíná nejraději.

Moře, čaj pod dekou, procházka po hrázi a usínání s pocitem, že svět je navzdory všem komplikacím vlastně velmi jednoduché místo: když je pláž, rodina, psi a něco dobrého k jídlu, bývá dobře.

9.den – sobota 9.8.2025 Saint Mathieu

Bretaně jsme dali ještě několik silných zastávek. Mys Saint-Mathieu s magickými ruinami kostela bez střechy a dramatickým majákem, vojenské muzeum, z něhož šlo až nepříjemné mrazení, večerní hostinu pod obrovským oranžovým měsícem v úplňku, sýry na stole, prosecco, petrolejku a hvězdy nad hlavou. Romantika hadr — a zároveň jeden z těch večerů, kdy si člověk řekne, že i kdyby celá výprava skončila právě tady, stálo to za to.

10.den – Neděle 10.8.2025 Pokus o Quiberon

Ráno bylo ještě nádherné. Pak přišel Quiberon. A ten nám připomněl, že slavná místa nejsou automaticky ta nejhezčí. Vedro, davy, kolony, výšková omezení, nepřívětivost k dodávkám a karavanům, studená voda a pocit, že jsme přijeli do kulis, které jsou sice hezké na pohled, ale rozhodně ne na dlouhé zdržení.

Večeře ve městě náladu sice spravila, ale noc u odstavného parkoviště poblíž silnice patřila k nejslabším celé cesty. I to k expedici patří: ne každé místo se vydaří.

11.- 12. den Pondělí 11.8. – úterý 12.8 2025 plages de barbatre

Náladu jsme si spravili dvoudenním povalováním na pláži, sluněním a večerním pozorování perseid při sklence dobrého vína, kdy jsme se na dece váleli až do noci a dopřáli tak Lentilce usnutí pod hvězdami.

Po těchto nádherných dnech se s námi babička Lenka rozloučila a dále jsme už pokračovali pouze ve třech.

13. den Středa 13.8. 2025 Muzeum Mechanických hraček

Po několika letech jsme splnili Lentilce sen a navštívili jsme v Nantes muzeum Mechanických hraček Julese Vernea.

Když se započítá nemalá cena lístku a asi tříhodinová fronta, nebyl to tak veliký zážitek, jak jsme čekali. Mechanický slon zevnitř je o dost nudnější, než když ho obdivujete zvenčí a uskakujete před vodou, kterou chobotem rozstřikuje na všechno kolem.

14.-16. den čtvrtek 14.8. – 1Sobota 6.8 2025 přes d´óleron na mimizan

Na Île d’Oléron nás čekaly kolony, vedro a jeden z těch dnů, kdy se drobné dětské drama kvůli zmrzlinové lžičce může proměnit v plnohodnotný rodinný výbuch. V takových chvílích je nejlepší, když se člověk aspoň zpětně umí zasmát. V reálném čase to většinou nejde.

Ostrov jsme proto nakonec opustili rychleji, než jsme plánovali, a zamířili do Mimizanu na naše oblíbené lesní parkoviště. A tam se jako mávnutím ruky všechno zklidnilo. Vůně borovic, cikády, vzdálený šum oceánu. Jako by nám jihozápad Francie položil ruku na rameno a řekl: tak, teď už dobrý.

Mimizan je naše srdcovka a nevynecháme ho při cestě do Španělska nikdy. Ale tentokrát to zde bylo trochu náročné díky neutuchajícímu vedru, které bylo místy vražedné, cesta na pláž připomínala trestnou výpravu přes Saharu a večery v autě byly tak horké, že se usínalo až kolem půlnoci. Ale oceán to všechno vykupoval.

Strávili jsme zde tentokrát dvě noci, oservisovali vůz a vyrazili směr Santoňa ve Španělsku. Netušili jsme, že tentokrát to nebude tak lehké. Ujeli jsme krásné tři hodiny k výlevce, kde jsme zjistili, že nemáme psa. Musel vyskočit těsně před odjezdem na Mimizanu. Takže v dost napnuté atmosféře jsme se tam vraceli a vydali se hledat našeho pejska. Měli jsme štěstí… nebo možná spíš Jennynka měla rozum a nevydala se nikam pryč a pobíhala po parkovišti. Shledání jsme skoro oplakali. Takže směr Špánělsko vyrážíme ještě jednou a 22 hodině dorážíme do Santoňi na naše oblíbené parkoviště.

17.-19. den neděle 17.8. – úterý 19.8 2025 Konečně Španělsko

Asi byla na vině únava, ale tentokrát jsme se v Santoňi zdrželi pouze na vyprání prádla a rozhodli se pro větší přejezd až do Ribeiri, kde kde jsme věděli, že budeme moct zakotvit na přírodním stání v blízkosti pláže, kde nejsou davy lidí.

Nalezený klid byl balzám pro naše duše a výlety podél pořeží nám krásně doplnily baterky. Věnovali jsme se moři, hudbě a relaxaci.

Ale zřejmě část neklidu zůstala nějak v nás. Přes původní plán, že se tu budeme válet hodně dlouho, jsme už po dvou dnech pocítili nutkání vydat se zase dál a dojet až do Portugalska. Sice nás mnozí varovali, že tam zuří požáry, ale podle mapy, by severní část měla být celkem v pohodě.

20. den středa 20.8 2025 Přejezd do portugalska

Cesta do Portugalska byla vyloženě epická, chvilkama jako z fantasy krajiny. U města Baiona jsme se rozhodli vyjet na kopec a nečekaně jsme objevili přírodní rezervaci s volně žijícími koňmi. Projížděli jsme horskou krajinou, kde z mračných oblaků vystupovali keře a pasoucí se stáda koní. Občas tu a tam leželi vedle silnice odpočívající krávy a jako přídavek jsme objevili opuštěnou starou vojenskou strážnici, která v plujících oblacích vypadala snad až hororově.

Noc jsme strávili těsně před portugalskými hranicemi kousek od města A Guarda u starých antických nádrží na chov humrů. Bylo to hezké a klidné místo.

21.-22. den Čtvrtek 21.8. -pátek 22.8. 2025 Afife a Viana do Castelo

Portugalsko nás přivítalo surfařskými plážemi, a překvapivě ledovým oceánem. První noc jsme zakempili na příjemném bezplatném parkovišti pro dodávky a karavany kousek od města Afife.

Užili jsme si den plný koupání, dovádění v odlivových jezírkách a vyhřívání na sluníčku. Díky plážovým sprchám jsme pod rouškou noci i dostáli hygieně i otužování a dali si noční studenou sprchu.

Brzo ráno jsme přejeli na přístavní parkoviště ve městě Viana do Castelo, kde jsme měli v plánu trochu té městské turistiky a stálo to za to.

Nejprve jsme navštívili muzeum na bývalé nemocniční lodi Gil Eannes. Expozice byla udělaná do posledních detailů, od námořní kuchyně až po operační sály a rentgen.

Samo městečko je krásné a lze v něm nalézt spoustu míst k prozkoumání. Nás okouzlila dvě místa – jednak „kachlíčkový“ chrám Igreja da Misericórdia (kostel Milosrdenství), kde jsou zdi vyzdobeny z modrobílých kachlíků, kterých tu je víc než 16 000 a pak bazilika Santuário de Santa Luzia (Svatyně svaté Lucie), která stráží město z výšin a vytváří nádhernou dominantu celé krajiny.

K dokonalosti už stačila malá rodinná restaurace s venkovními stolečky, kde bylo na výběr ze dvou menu (každé o třech chodech), přičemž obě byly vynikající.

23. den Sobota 23.8. 2025 objevujeme Peneda Geres

V horách pak cesta dostala další rozměr. Stoupání, kaňony, portugalské krávy a koně, dechberoucí výhledy na hory a údolí.

První zastávkou bylo magické místo Santuário de Nossa Senhora da Peneda. Jeho poloha mu poskytuje okouzlující atmosféru, kdy nevíte zda dřív obdivovat horskou scenérii nebo architektonický skvost dlouhé monumentální kalvárie spolu s chrámem samotným.

Svatyně je zasazena do dramatické krajiny v hlubokém údolí, obklopená strmými žulovými skalami. Hned vedle ní padá z výšky 30 metrů působivý vodopád. Tato kombinace divoké přírody a barokní architektury vytváří velmi mystickou atmosféru.

V roce 1220 se tu malé pastýřce zjevila Panna Marie. Přes počáteční nedůvěru okolí se zázrak potvrdil a dal vzniknout kultu Panny Marie sněžné a kostelu. který je dnes významným poutním místem. I my jsme museli uznat, že tu člověk cítí něco nehmatatelného, co ho naplňuje klidem i úžasem.

Po tomto duchovním zážitku jsme potřebovali trochu zase uzemnit a to se nám skvěle povedlo u horské říčky, kde jsme se vyřádily v lagunových jezírkách.

Voda byla tak akorát, aby osvěžila, ale zároveň v ní neupadávaly prsty. Takže jsme se vyplavali dostatečně, zaskákali si z kamenů a vydováděli se i s podvodním foťákem.

Večer jsme našli místečko na spaní ve vesničce Lindoso, u starého hradu, který nechal postavit král Alfonso III.

Hrad tu ale není jedinou atrakcí. Zajímavé je zde i množství sýpek na kukuřici (je jich něco přes 50), které vypadají jako menší hrobky. Když se setmí, člověk si tu může připadat jako v upírském městečku.

24. den Neděle 24.8. 2025 Zakletý dům a jezero

Aby těch tajemných míst nebylo málo, zastavili jsme se u rozpadlého polozarostlého domu. Nejprve jsme mysleli, že se jednalo o školu, ale díky informační tabuli jsme se dověděli, že zde původně bydlel španělský inkvizitor a dodnes se v tomto místě objevují paranormální jevy.

Takže tu pořád ještě straší. No nějak jsme neměli chuť tu zůstat na noc a tyto informace ověřovat na vlastní kůži.

Abychom ze sebe smyli trochu tísnivou náladu, chtěli jsme se zastavit v termální řece, ale ukázalo se, že je tam víc lidí než vody a tak jsme zvolili vzdálenější cíl – koupání u horských vodopádů.

Museli jsme zdolat pár kilometrů do kopce v příšerném vedru, ale stálo to za to. O vodopádech sice vzhledem k nedostatku vody nemohla být řeč, ale koupací lagunky byly úžasné i tak.

25.-27. den Po 25.8. -St 27.8.2025 Cesta domů

Nastal čas vydat se pomalu na cestu zpět. Podle aktuální mapy jsme zkontrolovali, kde hoří abychom se nedostali do potíží. Projížděli jsme kolem slušných spálenišť, které dávaly tušit, že to byl pořádný požár.

I bez požáru bylo vedro až až a Kryštof nám na chvilku stávkoval a vyžádal si půl dne oprav na rozpáleném parkovišti. Pak už nás čekal dlouhý přejez po dálnici, tradiční zpáteční zastávka opět v Mimizanu, ozvláštnění cesty dobrým jídlem a návštěvou zámku Chennonceau (velmi horové a děsivé… víc lidí na jednom místě jsme už dlouho nezažili) a poslední přespávačka u malé ZOO v Hirschfeldu.

Jako vždy jsme si potvrdili že pro nás cestování není o tom „vidět co nejvíc“, ale také o to prostě být tady a teď. A spolu. Přijmout, že cestování není vždy jako z pohlednice. Že do něj patří i horko, slzy, čekání, zácpy, zlobení, únava, opravy auta a někdy i mlčení. Ale expedice jsou i o rozhovorech, které by doma v běžném provozu možná nikdy nepřišly.

A co nám tahle expedice připomněla?